Historie určování a klasifikace oblaků

Oblaky svou pestrostí odjakživa poutaly pozornost milovníků přírody i vědců. Již William Shakespeare vkládá Hamletovi do úst při dialogu s Poloniem pasáž o proměnlivém vzhledu oblaků.

Jako první poukázal na nutnost třídění oblaků známý francouzský přírodovědec Jean Baptiste Lamarck (1744-1829), který sám prováděl meteorologická pozorování, aktivně je propagoval a v letech 1799-1810 vydával meteorologické ročenky. Svoji klasifikaci oblaků publikoval v ročence z roku 1802. Zavedl v ní 5 hlavních a několik doplňkových typů oblaků. Toto první třídění se příliš neujalo, a to nejen proto, že bylo užito francouzského názvosloví a pojednání neobsahovalo žádné obrázky, ale především proto, že Lamarck ve svých ročenkách propagoval předpověď počasí podle fází Měsíce, což velmi snížilo jeho autoritu v odborných kruzích.

Rozdělením oblaků a jejich systematickým názvoslovím se proslavil o rok později, tj. v roce 1803, Angličan Luke Howard (1772-1864), který se sice po otci stal chemikem-lékárníkem, ale jeho koníčkem byla meteorologie. Prováděl meteorologická měření a pozorování, napsal řadu meteorologických pojednání a zpracoval práci o podnebí Londýna. Svoji klasifikaci publikoval v obsáhlém jednání "On the Modifications of Clouds and on the Principles of their Production, Suspension adn Destruction" (O proměnách oblaků a zásadách jejich tvorby, rozptylu a zániku) z roku 1803. Howard navrhl latinské názvosloví a to pro tři hlavní druhy: Cirrus - pro vláknité oblaky, Cumulus - pro kupovité oblaky a Stratus - pro vrstevnaté oblaky. Ačkoli sám Howard předpokládal přechod oblaků z jednoho hlavního druhu do druhého, mezitvary, jakými jsou např. Cirrocumulus a Cirrostratus, však prosadil až francouzský meteorolog E. Renou v roce 1855. Kromě mezitvarů dvou druhů Howard uvažoval též o kombinaci všech tří hlavních druhů. Pro takto vzniklý oblak zavedl označení Nimbus, přičemž tento oblačný druh přisuzoval oblakům, ze kterých prší, což bylo velmi neurčité a povrchní. Krom toho také Stratus, jako jeden z hlavních oblačných druhů, v Howardově pojetí popisoval vrstevnaté oblaky povšechně. Pojetí názvu Stratus, tak jak jej vnímáme dnes, zavedli až v roce 1887 Hildebrand M. Hildebrandsson a Ralph Abercromby.

Howardovo pojetí o oblacích našlo brzkou odezvu. Jeho dílčí německý překlad vyšel již v roce 1805. Howardovu třídění se zaobíral ve své kritické studii z roku 1817 i známý německý básník a velký přívrženec meteorologie Johann Wolfgang von Goethe. Ten ve své práci uvedl vlastní názory na tvorbu a klasifikaci oblačnosti. Howard si s ním pak dopisoval o počasí a autor Fausta mu údajně věnoval jednu ze svých básní.

Ani tehdejší Rakousko nebylo ve vztahu k vyvíjející se klasifikaci oblačnosti mrtvou zónou. V Praze se v polovině 19. století touto problematikou zabýval rakouský fenolog a meteorolog Karl Fritsch, spolupracovník pražské Klementinské hvězdárny. V roce 1843 vydal svou práci jejíž titul v překladu zněl "Poznámky k pozorování oblaků od 1. srpna 1841 do konce července 1842".

Skutečně moderní soustavu rozdělení oblaků navrhli v letech 1885-1887 Švéd H. M. Hildebrandsson a Angličan R. Abercromby. Jejich zásluhou došlo k mezinárodní dohodě a vydání prvního atlasu věrných zobrazení tvarů oblaků, a tím i k jejich přesné definici.

V letech 1896-1897 se pak uskutečnilo rozsáhlé mezinárodní pozorování oblaků podle jednotné metodiky a jejich podrobné fotografování.

Za průkopníka fotografování oblaků v Československu a využití fotografií v meteorologii je považován Dr. Antonín Bečvář (1901-1965), který se této činnosti systematicky věnoval ve čtyřicátých letech 20. století, kdy pracoval jako astronom na hvězdárně na Skalnatém plese ve Vysokých Tatrách. Své fotografie vydal v roce 1953 spolu s Bohuslavem Šimákem v obsáhlém "Atlase horských mraků". Dílo je souborem fotografií oblaků podmíněných prouděním vzduchu přes horské hřebeny. Dokonalost popisů všech 160 zde uvedených fotografií ve své době neměla obdoby. Bečvář zde k detailnímu popisu vzhledu oblaků používal i takových latinských přívlastků, které v současnosti však užívány nejsou.

Jako příklady uvádíme: sulcatus = zbrázděný, vesperalis = večerní, laceratus = roztrhaný, nivosus = sněžný, squamusus = šupinový, globosus = kulový, pectinatus = rozrušený, corrosus = rozleptaný, glutinatus = spojitý, lacunaris = lagunovitý, filosus = vláknitý, plumeus = péřitý, costatus = žebrovitý, distortus = plamenový, rectus = rovný, reticulatus = síťový, dissultus = jiskrový, granosus = zrnitý, filosus = vláknitý, densus = hustý, nothus = nepravý, complanatus = zploštělý, simplex = jednoduchý, turritus = věžovitý, compositus = složitý, multipex = mnohonásobný a další.

Originální jsou i filmy, v nichž Bečvář pomocí zrychleně promítaných snímků oblačnosti dokumentoval dynamiku oblačných dějů.

Jednotný celosvětový systém klasifikace oblaků, k jehož vzniku Bečvářova práce jistě přispěla, zavedla až Mezinárodní meteorologická organizace (WMO) se sídlem v Ženevě, která tři roky po vydání Bečvářova atlasu, tj. v roce 1956, vydala "Mezinárodní atlas oblaků". Ten je jako doporučení používán v globálním měřítku dodnes. Atlas byl v českém překladu vydán tehdejším Hydrometeorologickým ústavem sice až v roce 1965, avšak doposud u nás nebyl překonán. Práce obsahuje kromě obrazové části též části textové, jejichž plné citace uvádíme zde v našem "Atlase oblaků".

Moderní pojetí v přístupu k informacím dnes bezesporu představuje internet. V Evropě je nejznámnějším a nejobsáhlejším elektronickým atlasem oblaků "Wolken Atlas" od Bernarda Műhra, který obsahuje stovky fotografií všech oblačných druhů, včetně jevů spojených s oblačností, a to ve velmi vysoké kvalitě jež umožňuje právě digitální fotografie.

na začátek stránky



icon icon icon icon icon icon icon icon
.